Vesmírný koráb

Za něhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál leží večery s mámou. S tou, které jsem ještě věřila. S tou dokonalou bezchybnou mámou. S tou, za kterou jsem ji měla, než jsem dospěla a zjistila jsem, že je taky jen člověk.

Natahuju ruku ke stropu, kde pouliční lampa skrze záclonu a špatně zatažený zavěs vykresluje jakýsi abstraktní obraz.
“Je to koráb.” říkám “Vesmírný” dodávám, aby bylo jasno, že nejsem žádný obyčejný pirát ale dobrodruh. Takový jako jsou v dědovo knížkách. “A doveze mě jednou na jinou planetu.” na chvilku se odmlčím. ”Myslíš, že pocházím odtud? Jako tady ze země?” ptám se mámy ležící tiše vedle mě, už dobrou půlhodinu ignorující moje máchaní rukama a předstírajíc spánek.
“Jistě, že jsi odtud. Vždyť jsem tě porodila. Nosila jsem tě v bříšku a povídala si s tebou celých devět měsíců.” povídá trochu podrážděná, podezřele nerozespalá máma.
“Ale kde jsem se tam vzala? A kde jsem byla před tím, než jsem se objevila u tebe v bříšku?”
“To jsou mi otázky, měla bys už dávno spát.” povídá mi maminka.
“Když já jsem v noci strašně nervozní, víš? Zdají se mi sny, že se vzbudím a všichni jste pryč. Procházím prázdným bytem a nikde nemůžu nikoho najít, a tak jsem nervozní.”

Maminka se na mě dlouze zadívá. Očima mi přejíždí po obličeji a já se snažím pochopit ten pohled, který se zřejmě zase snaží pochopit mě. Potom se její prst dotkne středu mého čela. Velice jemně, skoro až jakoby se dotknout ani nechtěla. Lehce o mě opře bříško svého ukazováčku, který se pomalým tahem sune mezi mýma přivřenýma očima, přes kořen nosu až na jeho špičku, tam se zastaví. A o malou bambulku, kterou můj nos končí, tak jakoby brnkne.
“Spi už beruško, na takové starosti máš celý zbytek života.”

Pak vstane, přitáhne závěs a nechá tak můj vesmírný koráb odletět na jinou planetu beze mě a já usínám.