Okno v podkroví

Zavřu oči a zase jsem tam.

Natěšená, rozjařená, chvějící se radostnou touhou objevovat.
Stojím na prahu prázdnin, u naší babičky, vyhlížím na dvorek a nechávám se volat haldou svezeného písku. Pohlazení horkého větru, který za mnou vklouzl do stinného zápraží, s sebou nese vůní suché trávy, kterou dědeček hned po ránu pokosil za domem a mísí se kolem mě s vlhkostí chladného vzduchu vycházejícího z chodby. To je vůně léta tak, jak si ji pamatuji z dětství. Ten pocit, že přichází čas, kdy se může stát cokoliv, že můžu zažít jakékoliv dobrodružství.

A tak vybíhám do písku, bosá. Nedbám na babiččino nabádání k obutí. Prý že včela si smlsne na mém chodidle. Ale prd. Písek je vyhřátý od slunce a tak se musím rukou zavrtat trochu hlouběji, abych ucítila jeho chladná zrnka. Narazím na rodinu oblázku, tu sem asi ještě přede mnou stihla ráno pohřbít má sestra. Díru v písku naplním vodou ze sudu.
Dešťovou, tou co napršela včera v noci, když krajem procházela bouřka s blesky, co osvětlovaly topolovou alej zrovna ve chvílích, kdy vítr ohýbal stromy skoro až k zemi. A já užasle pozorovala mihotavou hru světla okénkem v podkroví, kam jsem se vykradla po tajnu z pod péřových duchen. Pootevřeným oknem na půdu vnikal vlahý vzduch, který v sobě nesl zvířený prach z letních ulic a nedalekých polí. Bylo slyšet, jak se po střeše valí obří kapky vody, stékají se do mohutných proudů, pádících dolů po taškách směrem k okapu, pod kterým stál dole starý plechový sud.

Milovala jsem bouřky už tenkrát a miluji je do dnes, stejně jako tu vůni vzduch, když začne pršet a první kapky zvednou prachové částečky k nosům lidí, stejně jako závany větru, který v sobě nese vůni suché trávy, stinných chladných zákoutí a prázdnin.