Písek na Smíchově

Jemný vlhký písek objímá moje chodidla. Prosakuje vahou mých kroků mezi prsty a přesýpá se přes ně zase zpátky do monolitu pláže. Je brzy ráno. Vzduch voní solí a suchou trávou, která se táhne valem za pláží kam jen oko dohlédne. Modro - meruňkové nebe začíná napovídat blížící se úsvit. Nadechuji se. Vlhkost vzduchu mi prostupuje nosem až do plic. Pohlcuje mě můj oblíbený pocit. Je to štěstí. Mravenčí a brní nejdřív na hrudi a pak se s jemným mrazením rozpouští do celého těla, včetně konečku prstů. Těmi se pomalu dotýkám první vlnky, který se přiblížila na dosah mé ruky. Voda je chladná, ale ne tak aby mě vehnala hlouběji do bezpečí písku, když mi začne obtékat lýtka nebráním se . Chci ten chlad cítit. Probouzí mě. Vzhlédnu po drobně zvlněné hladině až k horizontu, kde výhled na širé moře rozbíjí jen malý útes. Vychází slunce. Jeho záře se pomalu rozlévá po okolí. Zavírám oči...

Stojím tam někde na břehu moře, na prázdné pláži, plné jemného písku, pozoruji východ slunce a vím, že dokonalost toho okamžiku prožívám právě teď i když ve skutečnosti vlastně sedím na Smíchově na gauči.