TOUHA ZVANÁ NETOPÝR

Má touha zvaná netopýr,
co ve dne hlavou dolů visí,
tam navštíví ji někdy výr.
Je ve skalách ukrytá,
tmou noci bez hranic lítá.

A v pavučinách okovů
se slzy drží pospolu.
Do posledního paprsku,
co spálí tento den,
pak mají volno, můžou ven.

To v časech Léta Páně
byl dopis tuží psaný.
Jen dusot kopyt nes
ty zprávy pečetěné,
co mezi řádky měly touhy smělé.

Kolikrát přelít netopýr
než touha zesílila,
nebo odumřela ?

Ten prostor dával na čas
netopýrům
a spánek osamělým výrům,
planým i pravým vzplanutím,
moudrost rozhodnutím.