o matce

To, co se pokaždé zas znovu opakuje
zvykli jsme nazývat života koloběh.
Každý v své lodičce řekou osudu pluje
nevěda na konci jaký ho čeká břeh.

Přijde to každému až prostě přirozené
že mladým ženám se malé děti rodí.
A než se ohlédneš už odrostou svým plenám
a než se ohlédneš už po svých světem chodí.

A z hlavou v oblacích smělé spřádají plány,
A občas zakopnou, rozbijí kolena
a potom hledají útěšnou náruč mámy
a všechna oblaka jsou tolik vzdálená.

A zase chtějí letět, když vyléčí si rány
a opět láká je to tajů plné nebe
a vůbec netuší, že s každým stehem mámy
do záplat dávají i kousek sama sebe.