Perifanos - část I.

V hlubinách Středozemního moře blízko řeckých břehů, za devatero korálovými útesy a devatero branami z třpytivých mořských řas se nachází ohromný podmořský palác, větší a nádhernější, než všechny paláce světa, lemovaný ze všech stran sloupy z bílého mramoru - a přece by takový palác nikdo z lidských vládců nechtěl, ba ani tulák který spí pod mostem by v něm žít nechtěl, protože na lidi je v něm zkrátka moc mokro a málo vzduchu, to dá rozum.

Otevřenými okny stoupají k hladině oblaka bublin, z komnat do síní si vesele plavou pestrobarevné rybky, proplétají se obratně mezi sloupovím a zastavují se až u vysokého trůnu tesaného z kamene, na němž majestátně sedí, nebo se aspoň snaží aby to vypadalo majestátně, jakýsi strejda, takový je vám to hromotluk s hustými černými fousy, které se mu všelijak kroutí, v ruce má trojzubec, to jsou takové větší vidle, a kolem těla mu vlaje bílá látka, vlnkami načechraná a nařasená, se zlatým lemováním...Inu to víte, ne každý nosí do vody plavky jako vy.
Je to totiž sám mocný Poseidon, vládce a pán všech moří, jezer i řek, inu zkrátka všech vod, až na několik rybníčků kdesi v Jižních Čechách, kde jacísi tvorové jménem vodníci vyhlásili nezávislost, ale vládce a pán všech moří má důležitější věci na práci, než obtěžovat se nějakými odbojnými vodníky.
On musí vzdouvat oceánské proudy, dmýchat vlnobití, směrovat bouře, příliv a odliv, zatáčet víry, foukat lodím do plachet, tříštit vodu o skaliska, dohlížet, aby vše fungovalo jak má a kolik to dá práce všechno hlídat! To máte třeba s lososy, víte co to je, navigovat je každý rok, aby táhli proti proudu řek kam mají? A líné řeky popohánět a příliš dravé krotit, moře dosolovat, vést evidenci planktonu a obecně se starat, aby se koloběh vody nikde nezdržel a nezaseknul. Ryby malé i velké, hvězdice, škeble, medůzy, tvorové mořští i říční, ty všechny má na paškál, těm všem Poseidon se svým trojzubcem vládne a vládne jim spravedlivě. A musí přitom vypadat přece jen trochu důstojně, uznejte, že nahatý jen v plavkách by byl rybám tak akorát pro smích! Mořské panny, hydry, vodní duchové, sirény, perleťoví skřítci, krakeni a další prapodivné bytosti mu v jeho práci pomáhají. Že jste už někdy byli u moře a nikdy jste si ničeho nevšimli? To jen proto, že tenhle vodní svět je opředen mocným Poseidonovým kouzlem, které ho chrání od lidských zraků. Co jednou Poseidon začaruje, to jako by zmizí, nedá se to vidět, nahmatat, nedá se to změřit, zvážit, ba ani vypočítat ne, takže pro lidský rozum jako by to nebylo.

Když byl Poseidon ještě mladý, nedůsledný, sotva tisíciletý holobrádek, nedokázal ještě všechny své poddané jaksepatří ohlídat, tak například příšery Skylla a Charibda, tenkrát stahovali do moře celé lodě anebo Sirény si vylezly z vody kdy se jim zachtělo a svými krásnými hlasy vábily mnohé námořníky k nebezpečným útesům, jak to známe ze starých řeckých bájí a pověstí. Dnes už je Poseidon zkušený, má všechno pevně ve svých rukou a všechny bytosti mají přísný zákaz vymaňovat se z kouzla, jinak je stihne nemilosrdný trest vyvrhnutí z moře a pomalého vysychání na slunci.

“Nebudeme se míchat do lidských věcí.” Tak zněl výslovný rozkaz vodního vládce.

A tak zatímco nad hladinou se toho dne děly všelijaké obvyklé lidské věci - obchodovali jsme spolu, vedli války i jednání, stavěli mosty, pálili mosty, pracovali, vynalézali a hemžili se všude jako vždycky - v neviditelném paláci na mořském dně seděl Poseidon, ovíván dvěma růžovými rohovitkami a zamyšleně se díval na bezvládné tělo malého chlapce zabořené do polštářů z mořské houby.
Vodní vánek si pohrával s jeho temnými kudrnami nad čelem. Jaké krásné dítě, pomyslel si Poseidon. Ano, přesně takové si přál. Pozvedl trojzubec, pak ho zase spustil.
“Mám? Nemám…?” promnul si vousy a znovu ho zdvihnul a znovu položil. Do třetice všeho dobrého pozvedl svůj trojzubec a napotřetí si odpověděl: “Mám”