Vyznání

Třpytivý úsměv a hedvábný vlas,
v očích dvě jiskřičky, co vedou mne tmou.
Na duši zahřejí, když štípe mě mráz,
miluji chvíle, kdy na mne se pnou.
Já přál bych si již navždy smět,
jako koráb, který ke dnu klesá,
denně se v nich utápět,
dál klesat vzhůru na nebesa.
A každý večer naší poutě,
líbati tě na tvé rty,
jež jsou oázou uprostřed pouště,
a voda v ní jsi celá
ty.