Nezvaný host

Šelest větví budí ženu z hlubokého spaní,
pokroucené prsty stromů
do oken se škrábou na ní.
A zlořečený větru van
vůni smrti po okolí
rozesévá do všech stran.
Hejno vraní krouží v letu
kol domu vprostřed mýtiny,
i podívá se žena z okna.
Zří v dáli černou siluetu
a půlnoc bijí hodiny.

Hruď vzdouvá se, jak běžela by,
však strnulá strachem na místě stojí.
Tlukot srdce staré ženy rozléhá se po soukolí.
Dál houpavým krokem belhá se od lesa,
tisícem klasů v zežloutlém poli -
stahuje za sebou krvavá nebesa,
nebohá stařena bojí se, bojí.

Už překročil práh ten nezvaný host,
kápi má utkanou z nejhlubší tmy.
Spočítá každému člověku dny
a nikdy se nemýlí,
ach, nikdy se nezmýlí.