Jejky

Jejky.
Takové přeslazené, přecukrované, trapné, bárbínovské citoslovce.
Jejky.
To je, když ti namazaný chléb spadne při snídani tou namazanou stranou dolů.
To je, když jehlice se ti zapíchne do oka místo do drdolu.
To je, když horníci fárají a přitom hrozí nějaká ta stávka dolů.
A uhlobaroni si stejně chlastaj někde u barových stolů.
Jejky.
Jejky.
To je, když máš problém s pletí, která není jak prdelka malých dětí.
To je, když tví kámoši jsou na akci tak trochu sjetí.
A ty po nich jen sbíráš na druhý den smetí.
A řekneš si jen „Jejky, toto ale letí…“
A přitom mládí táhne se ti jako po staletí.
Jejky.
To řekla ta nána, když jsi jí nachytala na koleji z rána, jak používá tvůj ručník.
Vskutku – tyto situace nejsou dobré pro tvůj žlučník.
„Jejky!“ sdělil ti i tvůj přítel, když coitus interruptus nechtěl brát na zřetel.
„Jejky!“ odvětila jsi a doufala, že perioda bude jako vždy dochvilná a trvalá.
Jejky.
Takové to trapné slovo, když nemůžeš být sprostej, ale vymkne se ti to z rukou,
protože možná jsou lepší vulgarismy než takovéto plytké neologismy.
Takové to slovo, když se ráno probudíš po pařbě nadranc.
A ještě navíc v Olomouci na hotelu Palác.
Jejky.
To je, když internetová známost, se kterou si dopisuješ, má místo fotek fejky.
No to se pak nediv, že jí na ně házíš hejty.
To je, když ti ten chleba už zase spadne tou namazanou stranou na zem.
To je, když se neumíš tahat s nikým jiným než s nějakým básnickým exemplářem.
Ale jseš do něho blázen.
To je, když píšeš v noci texty, které nikdo nečte.
To je, když brečíš u Titanicu a máš Bowieho na triku.
To je, když máš na víc, ale nevíš o tom.
To je, když spolkneš více moudrosti než je zdrávo.
To je, když si myslíš, že stále vychází Rudé Právo.
Jejky.
Ta přitažlivost plytkých neologismů.
Skončeme už s nimi a říkejme třeba „No nazdar!“ nebo třeba moderní „OMG!“
A tuto báseň pojďme roztrhat.
Vždyť je to horší než do oka drát.