v lenošivém odpoledni...

rozředěné slunce
chvílemi prosvětluje
okolní svět
přejíždí zuby po kníru
a potěžkává chuť
vzácně svěžího vzduchu
co má dešťovou tvář
tvář sochy v zimě
tvář někoho kdo usnul
a nezavřel oči
zbarvené do odstínu
jaký má voda v horské řece
s vůní hlíny a smetany
co má země
 
svět
kde domy zůstávají otevřené
kola opřená o zdi
kde stromy voní
a každý má svou vlastní
která se bezpečně rozezná
i když je smíšená s ostatními z lesa
budíte se křikem ptáků
jaro roste schované pod sněhem
až najednou prudce vyrazí
a lidé si na potkání sdělují
jak pokračuje tání
 
svět
s malým kouskem země
kde se narodíte
naučíte se mluvit
poprvé s někým tančíte
zamilujete se
vidíte umřít někoho
koho jste měli rádi
 
svět
kde každý myslí na něco jiného
a přece když o tom uvažujete
rozumíte všemu
co vychází ze skrytých koutů
každé bytosti