Děti nerady slyší, že jsou nevlastní 

Dnes mi malinká příhoda připomněla příběh, jež byl dlouho zasunut v hlubokém šuplíku mých vzpomínek: 

Tenkrát na základní škole se ke mně jedna milá spolužačka (do toho dne i kamarádka) přiklonila a tajemně mi sdělila: 

„Heléé, víš, že asi nejsi vašich? Možná jsi byla adoptovaná, protože jim vůbec nejsi podobná…“ 

Srdíčko se mi rozbušilo, dech jsem nemohla popadnout, tolik mne ta pochybnost zasáhla. 

Doma jsem pak prohledávala všechna fotoalba, kde jsem jako miminko a zkoumala, jestli jsem to miminko opravdu já a jestli jsem si já jako miminko podobná… a prohlédla všechny školkové, školní i pískovišťové fotografie, co jsem kde našla, až po tehdejší desetiletou Já - baletku na špičkách i pózující u klavíru i se slepicemi u babičky na dvorku. 

Hledala jsem podobenky maminky a tatínka za mlada, našla dokonce i tátovo foto z vojny a maminku jako tříletou… nebyla jsem jim podobná… a v noci tajně fňukala do polštáře.

Díky každodennímu pozorování rodičů jsem najednou měla jasno: maminka má stejnou pihu na nose jako já a po tátovi mám velké palce na nohou… to byly pro mne dostačující důkazy. 

Další den ve škole jsem spolužačce hurózně vynadala, že už není moje kamarádka a žila jsem si dál spokojeně své školní mládí s vlastními rodiči. 

Děti opravdu nerady slyší, že jsou nevlastní, ať je to pravda, či ne… 



.