dopis pro jednu osobu...

S každou další myšlenkou
proběhnuvší mojí hlavou,
říkám si: Kam se všemi dary světa,
penězi, majetkem, nebo slávou?

I kdybych stál na hoře zlata,
davy se mi klaněly
co bych dělal s pocitem,
že nejsem z lásky nesmělý?

Že mi nechybí pohled do tvých očí,
že nejsem na světě sám,
že mé srdce krvácí,
že v náruči tě nesvírám?

A až přijde doba,
kdy budu sčítat bílé vlasy,
s něhou budu vzpomínat
na láskyplné časy…

Na nekonečné dotyky
dvou mladých nahých těl.
Na neskrývanou lásku
když jsem nad tvým spánkem bděl.

Na dvě oříškové hvězdy
Zalité září tvých vlasů
jako ty, které nás v noci pozorují,
naslouchají šeptajícím hlasům.

Hlasům šeptajícím o lásce,
o citech bez bázně, hany,
hlasům, které nikdy neumlknou,
Neumlknou… nikdy… samy…

Neumlknou, nic je nerozdělí
dva hlasy, dvě duše spojené.
Spojené nejpevnějším citem,
tvrdším, nežli z kamene.

Až se jednou dopočítám hvězd,
až se má duše mezi nimi rozplyne,
až splním svůj pozemský úkol,
až tu můj čas uplyne…

Carpe diem, příteli.