ZAS JSEM VINNÁ JÁ

Dávno pryč jsou hezké chvíle,
skončils to bez varování.
Nemáme společné cíle,
nemáme společná přání.
Už nemáme nic,
zas mám ti vyjít vstříc?

Tak kolikrát už
já jsem tě prosila,
abys byl hodný muž,
abys mi řekl, co jsem zas zprasila.
A neřekls mi nic,
zas mám ti vyjít vstříc?

Tak mám takové podezření
a možná je to fakt,
že nemám žádné provinění,
že máš rád jen ten akt,
že na kolenou líbím se ti víc,
zas mám ti vyjít vstříc?

Máš rád, když se snažím,
zlobíš se z neznámého důvodu,
já přesto se připlazím,
pokaždé beru to jako náhodu.
Vždyť jeden by se z toho pic,
jak pořád vycházím ti vstříc.

Tak promiň mi,
že dýchám stejný vzduch,
že taky chodím po zemi,
že jsem tvá družka, tys můj druh.

Omlouvám se,
že mám chuť na tvé mužné tělo,
že ztrácím se v tvé kráse,
že jsem si tě vzala, vždy když se mi chtělo.

Je mi to moc líto,
že snažila jsem se tě vzrušit,
že vzdala jsem se ti způsobem takovýmto,
že netušila jsem, ačkoli mohla jsem to tušit,
jak moc tě to bude rušit.

Jiný muž co by za to dal,
kdybych touhou po něm umírala
a ty ses toho vzdal,
asi jsem partnera špatně si vybírala.
Příště soustředit se budu víc,
už nikdy nevyjdu ti vstříc...