ĎÁBLOVO DÍTĚ

Je temná noc,
jen rosa na zem padá.
Jakou má moc
ten, kdo miluje a žádá?

Je noc temná
a srdce zprudka bije.
Ta dívka tajemná
tajemství brzy odkryje.

Nastává ten okamžik,
Bože, všechno s klidem.
Říkal, že je romantik,
dá se však věřit lidem?

Septnuté vlasy
pomalu se rozplétají.
Co ten muž zamýšlí asi
a co asi tají?

A rouška noci
zachová její tajemství.
Kdo jí může pomoci
probrat se z takového bláznovství?

Odevzdává se
špatným úmyslům,
ty jeho řečičky dávno jsou pasé,
teď přechází k činům.

Odevzdává svoje tělo,
však duši ponechá si čistou,
dřív i tělo čistotou se skvělo,
nyní však odplatu má jistou.

Bude platit za své hříchy,
dřív vzpomenout si měla,
že pelešit se s ďáblem a užívat si pýchy
změní její život zcela.

Bůh ji ztrestá,
bude sama navždy,
ďáblova nevěsta,
co zlákala ho na své vnady.

Poběhlice, zhřešila moc,
oddala se pokušení,
byla to jen jedna noc,
však dítě zbylo a život v osamění.

Zpytuje svědomí
však je to zrada,
musí žít s vědomím,
že nosí ďáblovo dítě, hříšného bastarda.