měla v sobě cosi z umělce...

svým vyprávěním přímo malovala
takže vše uvízlo v mé hlavě
jako mistrovská plátna

byla ale především žena
šířící kolem sebe vůni
co potěší i rozechvěje
svou osobitostí i ušlechtilostí
důstojností a prostotou
kombinací tvořící nesmrtelnou krásu

zahleděla se na mne
vy toho moc nenamluvíte příteli že?

víte milá Quiveri
někdy mám radši dobrý monolog než duet
jako například od astrologa Moricanda
člověk jím vytváří knihu jen pro mě
předvede upraví okoření i vychutná
včetně mého požitku
a potom ji roztrhá a hodí do větru

elektrické jiskření její řeči se mihotalo
nad nízkými kopci
jako kmitající had s přeraženou páteří
zapojení neviditelných drátů
komunikace mimo prostředí jazyka
nad hranice osobnosti
něco magického
co je poznat ve snu
uvolňuje obličej
a dodává svěžest
co v bdělém životě nevidíte

takové vyprávění vytváří dozvuky
které si dlouho hledají cestu do ucha
připomínající hru světla na alabastrové váze
cosi chvějivého
průzračného a prchavého
co pochopíte
až když ozvěna ohlásí
srážku s myšlenkami
ze vzdálených koutů

její pečlivě učesané vlasy
ze studní vzdálených hor
se zachvívaly jako husté listí
a v okamžiku
kdy světlo z jiných světů
začalo vydávat svou záři
zachytil jsem ji očima
v měkké průsvitnosti
jak se její postava vytrácí
a znovu objevuje
v hlubokém rytmu
omamujících obratů
z nevyčerpatelných zdrojů
a zvuky s duněním doznívají
v ozvěnách propastí

dítě panna anděl svůdkyně
kněžka i věštkyně
co nepatří k žádné rase
jedinečná
s pomalým úsměvem co neuhýbá
nevysvětlitelně záhadná

popíjeli jsme víno
předháněli se v nesmyslech
tančili nazí
a nakonec skončili ve vodě
okusovali se jako malí korýši
a vřískali a hulákali
ve všech jazycích světa