zachycení...

nadešel večer
bylo příjemně
větrno a trochu chladno
nebe jasné sklo
až na pár oblaků
co pluly velmi vysoko
a zachycovaly neobvykle dlouho
růžovou zář zapadlého slunce
v takové pěně
volně se rozlévající svazky paprsků
v bledém kosmu

všude klid
děti se dávno vytratily
mnozí už spali

pak to přišlo
ale něco silnější a podivnější než to
co se dalo vycítit touto dobou

jakýsi neklid
cosi vyčkávajícího
nějaké tušení
v té chvíli večerní
proudění tiché a vytrvalé
chvění varovné

když byla vypita
poslední oblačná číše
náhle se prudce rozsvítily hvězdy
rychle jich přibývalo
a zářily stále silněji

viděl jsem mnohokrát
jejich návraty v nezměněné podobě
bylo v nich cosi uklidňujícího
vznešené chladnou majestátností
věčností životu až směšně nadřazené

dnes však byly velmi světlé
v tom hladce řídkém vzduchu
ostře vybroušené

pak v té hvězdné síti zaškubalo
a šikmo přes celý prostor
začaly padat rozzářené

srdce tím pohledem zkamenělé
ještě tlouct nezačalo
celé houfy se řítily
v zakřivených čarách
hnány napříč nocí
obrovitou němou bouří

stál jsem s mžitkami před očima
hlavu hluboce zakloněnou
zděšeně a přesto nenasytně
pozoroval to začarované nebe
ale dál už nečekal
až mě pohltí země
a dal se do tance
křičel do taktu
tleskal předkláněl se bubnoval
vzpíraje se vyvráceným nebesům
skrytými silami
rytmů jednotvárnosti
a kultovní harmonie
co násobí pocit společenství

abych nakonec
v úlevném vydechnutí
zjistil že ty důvěrně známé
jsou pořád na svém místě