bažinatá...

bylo to pochmurné a temné místo
ale mě vždycky přitahovalo

z hniloby na dně se zvedá mlha
a visí pod stropem popínavých rostlin
jako umělá obloha

vysoké tenké stromy se sklání
tisíce stínů se krouží a sráží
od kmene po keř
to všechno potají

ticho
promáčená a nejistá země
těžký vzduch
co doléhá jako cizí kůže
hlava se motá
v botách čvachtá
a já na důkaz
že nosím závoj
z černých pavučin
strkám prsty
do červivých srdcí
ztrouchnivělých pařezů

pak to přišlo
napřed jen zašeptané slůvko
vynořila se mávající postava
a na chvíli rozehnala mlhu

vzduch se chvěl
a ten vítr
co ke mně posílala
byl chladivý a boží

vynořila se z plíživých stínů
na strašně krátkou chvilku
a zmocnila se mého srdce

zalitá kobaltovým světlem
kolem ní vířila ptačí hnízda
skořápky pavučiny
muší křidýlka
a ona promlouvala
laskavým hlasem

neměj strach
jsem ti dána
jsem tvým strážcem

já seděl na kládě
úplně rozbolavělý
s hlavou v dlaních
a když jsem zved oči
ta mýtina vypadala úplně
jako předtím

temná a ponurá

k mému srdci se však něco snášelo
připomínaje padající nůž

až se to zabodlo
do promáčené košile

obyčejné stříbrné pírko