Bod v němž se nacházím

Roky jsou odporná věc, když na ně myslíš
jedno jak jsou dávné
rána drží, dokud se člověk neohne a ona nepraskne
nebude bolet jako kdysi čerstvě
bude to horší o tu zestárlou a znovu otevřenou bolest
Ty se pak ptáš, kam utekl čas

Od hlavy až ke konečkům prstů jsem zazipovaná
zip, kterým se dá jezdit nahoru a dolů
večer vyklepávám bolístky a smutky z rukávu
Zamykám kostel

V srdci zůstávají jména
je jich míň než málo
a přesto dost
srdce mi bije v rytmu neonových slabik

…Lás… ka… Lás… ka…