Bezhlavci.

Bezhlavá těla
nocí černou vládnou
kmity co nikdy neuvadnou
tiché to vzdechy zůstávají
tak málo, málo na okraji
propasti věčné bezedné
vrcholem touhy vzpruha muže
co nikdy zdá se nepřemůže
hloubku tu věčnou ženy jen.

Tichá noc kolem dvojice
vlhkost vzájemného chtění
stálá, až do rozednění
neustává, ba stoupá vzhůru
k vrcholu a hloubce citů
vzájemné lásky dvou.

Houpání těl, hlavy šli dávno spát
jen těla kmitům neuniknou
stále víc a víc si o sblížení řeknou
hlouběji vniknout
řeka je spojí, víc pak chtít, jen víc
proud už tryská
těla v divokém rytmu kvílí
dechy si vsakují tu chvíli věčnou
až do chvíle co dokmitají na konečnou.

Vlhkost a žár pak sálá
z jednoho tvora spojených dvou těl.
Vzájemné objetí nelze oddělit,
semknutost už nedovolí
ztratit lásku druhého.

Navždy spojeni životem
ani smrt je neoddělí.