Krajiny.

Krajina ženy
mlhou zahalená
oblé to vrchy,
na nich kruhové pak hrady
v úpatí pak cesta do zahrady
k planině rovné
však před námi
jen malá mělká
prohlubeň jak mísa
cesta kol ní pak níže
do údolí kde mech
vně skrývá puklinu,
propastnou pak strž
kolmé to stěny
vlhko v nich.

Krajina muže
to modrá planina
dva vrchy nízké
cesta mezi nimi co travou
porostlá je celá
dolů běží
pak důl mělký před
a kolem něj dál k skále temné čnící
snad do oblak
oblý to vrch, puklina v něm
pod ním pak lem
pak drsné stěny dolů vedou
v úpatí pak houští
níže jen hrubé
balvany dva vedle sebe.
To konec světa propast dál.

V jistý to čas
krajiny co jen mlha se rozplyne
těsně vedle sebe leží
hromem i bleskem pak si vládnou
skála se sune v propast temnou
chvěje se země celá pak
roklina otvírá tu náruč
třou se pak stěny co vše pak duní
vodopád roklinou pak stéká
živá to čirá řeka.
Puklinou v skále pramen tryská
dolů pak proudem gejzír stéká
to mužská to je řeka.
Usedá jen pak ticho kolem
k horám line se pak dolem
nastává oddálení krajin jen.
Mlhavou parou pokryje se zem.

Večerní ticho dává možnost spát.

Země si pak nechají svoji tichou píseň noci zdát.