Setkáme se v kořenech

Sedím na pařezu, nohy v řece
před očima metry dřeva vyrovnaného u zdi
tělo napnuté do jiné krajiny, pronic, zanic
mám v srdci třísku a smutek větší nadčlověka

Měkká stimulovaná voda odemyká ušní zámky
odposlechnutá vzdálenost v nastavujících dotecích palců
oddělených od probité ruky


Lásky se lidem nedostává, jak pitné vody když se rozvodním
padl mezi mravence jako obr lítosti
neslavný Fénix, němota jeho podebraná
zvedám ho ze své vody
kladu na mé oči, na kapku zářící, ze svobody
měkkým tahem si ho modeluji


V té vodě je strom obráceně
kmen, objem dvou párů rozepjatých lidských paží vyrůstá z oblohy
korunu rozvětvuje dál, do jednoho monstrózního chuchvalce
ostře žlutých semínek roztékajících se do všech směrů
nohy kterým konce není, jak chtějí se rozcházejí

napojení začátku na konec
jeho oči jsou živé, je to On