Konec hladovění

Pro hlad jsme byli
Schopni udělat všechno
Naprosto (a doslova) všechno
Byli jsme hladoví

Hladové děti z Afriky

Když jsme pojídali
Matku, kterou zabil
Můj nejstarší bratr
Její tělo bylo ještě teplé

Byla stejně čerstvá
Jak ovoce před naším bungalovem
A stejně shnile chutnala
Její černá duše

To nás matka proklela…

Po těžkých nocích nás
Strašil její přísný obličej
Zalitý krví
Nutila nás jíst
Tlusté červy
Ze svého rozpáraného břicha

Musíte být silní!
Vřeštěla krutými
Zkrvavenými ústy

Hystericky přitom úpěla
Rvala si z obličeje maso
Až jsme mezi jejími vlasy
Spatřili bílou lebeční kost

Hledali jsme potravu
Další lidské maso
Teplé masíčko

Na lovu jsme byli od časného rána
Do krvavého západu

Lovili jsme rádi
Stala se z toho naše posedlost

Nevlastní otec
Je před námi na útěku…
Už ani nevíme jak dlouho

Žene nás hlad
Dává nám odhodlání
Dravost je hnacím pohonem

Otec ví, že ho zabijeme
A poté sežereme
Jako kus žvance

Nakrmíme se
Mezi s sebou
Vlastními údy

Nejsilnější přežije

Pokud nás dříve nepopraví

Vražda je tady trestána smrtí
Upřímně – co víc můžeme ztratit

Než je konec hladovění?

Připozdívá se…


I Tobě jsme v patách…