Je půlnoc

Je půlnoc.
Kostely odbíjí jejich tucet železných ran.
A z mého okna se rozhlíží pán.
Pán všech pánů, tedy alespoň pro mne.
Má hlavu na ulici a nohy v domě.
Je půlnoc.
Rozhlížím se po pokoji.
Svatém, ale útulném a trochu chladném.
Stejně jako ty květiny tam ve váze vadnem.
A půlnoc vadne s námi.
Nastává z nachu obloha.
A půlnoc vadne s námi.
Nikdo nemyslí na Boha.
A jeho svatá přikázání.

Je půlnoc.
A tys skládala mi slib.
Jsou to tak dvě hodiny, možná víc.
Já, teď rozhlížejíc se po ulici,
říkám si, že jsi možná trochu na palici,
ovšem nebylo mi už dlouho líp.
Je půlnoc.
A ty květiny ve váze,
jsou kýčovitou tečkou za tímto večerem.
Je půlnoc.
Aspoň se zahřejem.
A poté snad usneš a já půjdu,
být hostem zas jiné půlnoci němé,
tak, že to ticho cloumá mi rozumem.
Tak, že to ticho říká: „Pojď sem!“

Je půlnoc.
Zhasla ta pouliční světla.
Ale já nespím, já se asi spletla.
Kolik jen vína jsem mohla mít včera?
Je půlnoc.
Ale já láhev u úst držela,
a lila jí do sebe, až mi zčervenaly rty.
Ano, ano, zrovna ty,
které jsi mi rozkousl,
a nechal je pak být.
Je půlnoc.
Za chvíli nový den.
Přeji si však, abys byl u mě doma objeven?
Není to hanba, ale ani ctnost.
Právě proto.
Už mám toho dost.

Je půlnoc.
Dělám, že spím, ale moc mi to nejde.
Nechtěl jsem zůstat.
Zůstal jsem.
A prý, že mě to hned zase přejde.
Děsivý omyl, večer plný her.
Snad to zase brzy oba vymažem.
Je půlnoc.
Nechtěl jsem zůstat.
Zůstal jsem.
Povadnem.
Odejdem.
Vymažem.
Je tu nový den.