v aprílové bouři...

po severní obloze
za sebou mračna vlečou
černé úponky deště
v dáli blýskavice
hněte třaslavé hory
blesky zvoní v kamení
a na větvích sosen ulpívají
chomáčky modrého ohně
žhaví živelníci
jež zaplašit není možné

v kapsách na úbočí
leží uhnízděné kroupy
perlový kaviár vzkypění
a z rokliny se zvedají
mátožné pruhy mlhy
co chutná po kovu

z elektrizující záře
vyskočil zdivočelý zajíc
a na útesu se krčí
načepýřené pískle
jemuž se šílenství odráží
v nažloutlém oku

protáhl jsem se
skalní průrvou
připoután vlastním stínem
pověřen tajemstvím
jenž předchází
hluboko v čase
pokrevní dědice
zapadlého řádu
našlapující
v rituálním krokocviku
jen na určité zemní body
v jistém sledu
jako při dětské hře
než dojde ke střetnutí

stojíme proti sobě
bez hnutí
vklíněni v propletenci
napjatém a tenkém
podobném hlavolamu
kde se umístění jednoho dílku
opírá o polohu druhého
a naopak
dvě nebeská tělesa
na protilehlých pólech země
co tvoří ústí
společné hlavně
ve které se prostírají
neprobádané kraje
v bílých oblastech
na starých mapách
kam ze světa neproniká nic
než dutí vichrů
hlavně
na jejímž konci
planou světy
vzdorující pochopení