Ledové pustiny

Každej mi tohle vnucuje,
jako by to byl zákon sám.
Mozek mi rychle pracuje,
já oddávám se myšlenkám.

Jsem odjakživa samotář
s kamenem na srdci.
Byl bych ale vážně lhář
dělat něco, co nechci.

Padám k temným hlubinám,
které mne k sobě volají.
Před láskou rychle utíkám,
vyhýbám se jí potají.

Měl jsem svůj vlastní cíl,
studený hrad se rozsypal.
Dávno už jsem pochybil,
a ještě víc se toho citu bál.

Chci se raděj vrátit zpět
a své sídlo opět postavit.
Číst a napsat spoustu vět,
Po práci se s lidmi pobavit,…
ale zatím
Padám k temným hlubinám,
které mne k sobě volají.
Nepřipadám si nikdy sám,
nechci být láskou spoutaný.


Zamilován řeším dilema,
pak nastanou deprese.
Zabít se chci chvílema,
srdce už to nesnese.

Řeším v sobě lítý boj,
ale nikdo ho neslyší.
Raděj ji dám své „Ahoj!“,
aspoň mi hrad nezničí.

Padám k ledovým hlubinám,
tam se nachází domov můj.
Nepřipadám si nikdy sám
neosobní – prostě svůj.

Padám k ledovým hlubinám,
které mne k sobě volají.
Smutek v sobě proklínám,
a zamknu tyhle city potají,…

aby už nemohly nikdy ven,
ohrožovat můj dávný sen,
jenom do mne pořád bodají,
než mne samého vysají …
než se psychicky zhroutím,
hlavou v rukách kroutím,
než se navždy uzavřu do sebe…

…A zvolna padám do ledových hlubin.