Ingenue...

únorové sluneční světlo
si v rozmarné únavě pohrávalo
s ostrými stíny
které vrhaly rozličné předměty
a vířivě se chvělo
na modře natřeném stropu

ponořil jsem ruku
do malé studánky
co tajemně vyvěrala
v přízemí starobylého domu
a zurčela mezi kamennými deskami
ve zvláštně projasněném šeru

přišla jsem
ale nějak se nemohu rozveselit
pronesla tiše
zlobíte se?

nezlobím
a uvažoval jsem
zda bych ji dokázal rozesmát
jenže jsem měl pocit
že pokud se dá do smíchu
už nikdy nepřestane

tak jsem plácal páté přes deváté
třeba o Anatolu Francovi
nebo Dostojevském
který byl součtem všech protimluvů
a zvládl celý rozsah
od propastí ke hvězdám
co buď člověka ochromí
nebo dovedou k výšinám

a ona mi naslouchala
s onou směsicí úcty
a mateřské schovívavosti
jakou mívají ženy
pro mužské přemrštěnosti

trochu jsem se nad ni naklonil
a ona mě vzala oběma rukama za hlavu
stáhla k sobě a dlouze políbila
řadou polibků
jedním odlišným od druhého
a já s očima zavřenýma
zhluboka dýchaje
byl užaslý jako dítě
nad množstvím toho
co vše se lze dozvědět
co vše odhaluje

když jsem se rozhlédl byla pryč
možná se styděla za svou rozpustilost
možná jen z rozmaru
možná potřebovala samotu

myslel jsem že rozumím její duši
a že mi kouskem patří
ale tak to není
můžete se s někým sejít
můžete spolu rozmlouvat
můžete si být nablízku
ale duše jsou jako květiny
každá má své kořeny
nemůže někam odejít
aby se vzdala sama sebe

jen poslední záchvěv jejích rtů
sklouzával z pobřeží mé tváře
a zvolna se vytrácel ve směru hvězd
v jódových splaveninách
té poslední z Petrarců