Vánoční posedlost

Každoročně, v adventní čas, s neúprosnou pravidelností vstupuje do mých dveří Ona.
Ač se jinak považuji za duševně zdravého člověka, bezpečně vím, že po zapálení první svíčky na adventním věnci bude tady. Skočí na mě s tichou záludností chřipkového viru a promění mě v trosku, před jejíž rozpolceností by zbledli závistí i Jekyll s Hydem.
Vánoční posedlost.

„Už jsi to viděla?“ řekne kolegyně v práci a položí mi na stůl nejnovější Chvilku pro tebe. „Jsou tam skvělý věci a ty recepty…!“
„Květy maj lepší,“ kontruje druhá a třetí nedá dopustit na Ženu a život.
Výsledek je vždycky stejný.
Místo nákupu přivleču domů plnou tašku časopisů. Toho večera zbytek rodiny žmoulá rohlíky od včerejška, a když mají štěstí, najdou v ledničce i zapomenutý sýr. Já nevařím a večeřím toliko duševně s nosem zabořeným do obrázků sladkých dobrot a vánočních dekorací.

Další den se situace opakuje.
Jen místo tiskovin mám plnou kabelu mašliček, lesklých papírů, staniolu, drátů a zaručeně ekologických barev na sklo. Otep slámy, která se tam už nevešla, vleču pod paží. Manželovy poznámky, že matrace se už dávno vycpávají něčím jiným, velkoryse přehlížím. Však budou všichni koukat, jak skvostné a originální dekorace letos ozdobí náš 2+1! Děti i s manželem demonstrativně odcházejí na večeři ke tchýni a já se můžu konečně vrhnout do práce. Času už moc nezbývá.

Ne vždy je, pravda, mé snažení korunováno úspěchem. Skládání vánočního řetězu z růžového toaletního papíru metodou origami trvalo pět hodin. Jistě uznáte, že můj výtvor mohly děti komentovat rozhodně jinak než zděšeným výkřikem: „Mami, to jsme tak strašně zchudli?“
Také nápad rozvěsit na záclony kolečka z pomerančů se neukázal jako šťastný. Měla provonět náš byt osvěžující vůní a připomínat malá veselá sluníčka v tom šedivém prosincovém bezčasí. Sluníčka bohužel připomínaly pouze nevypratelné oranžové skvrny na původně sněhobílém polyesteru. Posléze vyšlo najevo, že jsem v návodu přehlédla slovo usušená.
Také vůně, která po dvou dnech se šířila prostorem, byla zcela evidentně osvěžující pouze pro skotačivá hejna mušek octomilek Jelikož nevlastníme muškolapku, byli jsme nuceni poskytnout těm roztomilým tvorečkům azyl až do jara. Vyhnat je otevřeným oknem na mráz jsme se neodvážili, aby nás někdo neobvinil z týrání.

Přes tyto drobné problémy jsem ve svém zkrášlovacím úsilí nepolevila. Záclony šly dolů a okenní tabule ožily rozkošnými postavičkami andílků. Rozkošní bohužel připadali jen mně. Uznávám, že nejsem absolventem umělecké školy, ale pojmenovat je po členech Addamsovy rodiny mi připadlo přece jen trošku přehnané. To jsem ale ještě netušila, že strávíme v jejich společnosti nejen celé svátky, ale také zbytek roku. Vodou smyvatelné barvy nešly smýt ani ředidlem. Naštěstí posléze oprýskaly samy. Právě včas, abych stihla vypulírovat okna před dalšími Vánocemi.

Jak říkám – ne vždy se daří, ale já to nevzdávám. Existuje ještě spousta úžasných dekorací, jejichž výrobu jsem nevyzkoušela. Jednou to vyjít musí.
A teď mě omluvte, musím do Tesca pro pár čerstvých bochníků. Hitem letošních Vánoc je totiž betlém vlastnoručně uhnětený z chlebové střídky...