Pokušení sv. Jindřicha

:: ::

Noc mlčky přetékala přes Jindřišskou věž
a já už zase váhal mezi „stůj“ a „běž“.
Ani Tvůj letmý pohled za mnou nazpátek
neříkal, je-li konec, nebo začátek.

Noc tiše posouvala věžní hodiny
a já jsem pocit měl, že jeden jediný
krok opět dělí mě, tak jako tolikrát,
od popálení ohněm, s nímž jsem si chtěl hrát.

A tak jsme vydali se každý cestou svou.
Jen zvony, které duše milenecké zvou,
aby se jedna druhé odevzdaly v tmách,
ty zvony těžce bily - bily na poplach.

A přesto my dva, plaší noční tvorové,
tužby jsme prokleli jak rány morové.
A se svědomím vahou rovným olovu
pokorně vklouzli zpátky do svých okovů.

:: ::