Řeka času

Z bílé příze ušit kůň,
Kolem něho modrá tůň.
Příze zlatá jako slunce
Běží lemem jemně, tence.

Zástava králů větrem věje,
Kvílivá píseň jeho pěje.
Vlajka se vlní tiše,
Třásní do větru píše.

Pak náhle zavál vítr silně,
A tenká příze drží se marně.
Nitě se trhají jedna po druhé,
Vítr si studené ruce mne dlouhé.

Zbývá už jen jedna nit,
Vítr ten však nemá cit.
Ještě chvíli prsty tahá,
Dokud vlajku neodpárá.

Zástava králů letí větrem pryč,
Prastarý vladař nevrátil se víc.
Jen holá tyč dřevěná
Na příze dál vzpomíná,
A na krále, jenž se nevrátí,
A jí jednou čas sám zatratí.

Tak vzal ten čas ty dávné vzpomínky,
Jež tyčí se jak dávné pomníky,
Do pověstí, těch starých rukou svých,
A jediný ví, co se stalo dřív.

Čas však dává i bere,
Sám se sebou se pere,
A plyne tak stále dál,
Od časů kdy zemřel král,
Ta řeka času tichá,
Hlas její tiše vzdychá.