*Gabi a k.o. kapky II.*

Za čtyři měsíce později už je vdaná a přichází s manželem. Předpokládám, že se chtějí přesvědčit, zda mezitím otěhotněla. Začne mluvit velmi rozpačitě a nesměle. Nejvíc mě překvapuje, že má stejnou poruchu řeči, jako tehdy poprvé:

„Tak mě tu máte znovu, pane doktore, ale ne jako gynekologickou pacientku. Jistě slyšíte, co mě asi trápí a doslova ničí můj život. Přesto doufám, že mě toho zbavíte. Jistě si vzpomínáte, jak rychle jsem naposledy přestala koktat, když jste mě vyšetřil po té příhodě s k.o. kapkami a nic závažného jste přitom nezjistil. Teď jsem vdaná a doslova od svatební noci mě to, nevím proč, souží znovu. Nejen doma, ale všude jinde, hlavně v zaměstnání. Jsem tam každému na posměch a ku svému potěšení mi to všichni dávají důkladně najevo. Pracuji u novin jako redaktorka a doslechla jsem se, že vedení už uvažuje o tom, že mě asi propustí. To všechno mě šíleně deprimuje a začíná nenápadně hlodat i na mém manželství. Jsem nešťastná, jako doposud nikdy za celý svůj život! Vždyť já si z nedostatku sebevědomí už vůbec netroufám jít mezi lidi! Prosím vás snažně, pomozte mi!“ vzlykavě pláče a upřeně se na mě dívá.

Její manžel k tomu připojí rozechvěným hlasem: „Gabi se vám zdráhá říct celou pravdu. V posledním okamžiku jsem zabránil, aby v noci ze zoufalství nevyskočila z okna. Jsem úplně bezradný a naprosto nevím, jak to s námi oběma půjde dál.“

Gabi klopí teď kajícně oči a kroutí jako by nesouhlasně hlavou: „Já už dávno vím, že jsem zralá pro psychiatrii, ale jenom mě tam, prosím vás, neposílejte. To by byl můj úplný konec! Vždyť proto jsem dnes přišla k vám a ne k psychiatrovi. Mám k vám přece takovou důvěru!“ vyhrkne náhle zajíkavě a tiskne moje ruce do dlaní.

To, jak se mi v plné důvěře oba vyzpovídali, mě dojímá a dobře vnímám, jak jim asi je. Proto hned zamítám můj úmysl poslat ji na psychiatrické oddělení, kam by správně za těchto okolností patřila. Momentálně mě však nenapadá nic, jak bych se měl vyjádřit k tomu, co jsem právě slyšel, když vtom mně bleskově prolétne hlavou myšlenka, týkající se kořene celé této žalostné situace.: „A co si myslíte vy sama, paní Gabi, proč se vám obnovila ta nešťastná porucha řeči?“

„Nevím, nemám zdání, jsem jenom zoufalá...“, zní to apaticky a zklamaně. Odvážím se tedy odhalit to nejintimnější. Doufám jen, že moje otázka nebude příliš brutální:

„Prožila jste svou svatební noc šťastně?“ Přemýšlí a mlčí. Potom:

„Vím jen, že mě v ní pronásledovala vtíravá vzpomínka na to, za jakých okolností jsem se probrala na lavičce v té pro mě tak strašné noci a jak jsem pak začla tak zadrhávaně mluvit. Od mé svatby mě ta nešťastná patálie pronásleduje znovu.“

Moje domněnka tedy skoro potvrzuje, že existuje psychická spojitost mezi těmito dvěma zážitky, které způsobily její skoro tragickou poruchu řeči.

„Navštivte nejprve logopéda, paní Gabi. Pokud vám nenajde nic, co by mohl léčebně zvládnout, pokusím se vám pomoci. Přimluvím se, aby vás vzal co nejdříve.“

„Myslíte, že se mu to podaří?“ ptá se s potlačovanou nadějí.

„Zatím vám nic stoprocentního nemohu slíbit, ale zůstaňme přece optimisty!“ a loučím se s nimi. Ač měla sebevražedné úmysly, neposílám ji na psychiatrii. Hodně tím riskuji, imponuje mi však její až zoufalá důvěra, na které hodlám vybudovat svůj léčebný plán. Předpokládám taky, že logopedické léčení bude těžko proveditelné.

Druhý den mi dotyčný kolega telefonuje: „Navrhuji, aby se nejlépe začalo s psychoterapií, případně současně i s hypnózou. Na to já bohužel nemám čas, ani se k tomu necítím kompetentní. Tenhle případ spadá jasně do tvého oboru a vím taky, že ty dvě metody jsou tvým koníčkem“.

Lepší odpověď jsem si nemohl přát! Byl jsem totiž přesvědčen, že je vnitřní spojitost mezi šokujícím zážitkem na lavičce a jejím dosavadním naprosto nevyplněným sexuálním životem, který započal teprve až o svatební noci, jak se sama zmínila. Tím, že Gabi až dosud neuvědoměle potlačovala vzpomínku na svůj tehdejší první sexuální konflikt, přenesl se její niterní odpor k sexualitě i na počínající manželství, což se projevuje v jejím psychickém soukolí jako škodlivé zrnko písku, způsobující poruchu řeči.

Gabi s navrženým léčením souhlasila, ale nepřála si svěřovat své minulé a nynější potíže zase dalšímu lékaři. Vysvětlím jí tedy, jak chci u ní léčebně postupovat: „Vaši absolutní důvěru budu velmi potřebovat nejen při psychoterapii, ale i při hypnóze. Budete sem docházet třikrát týdně na půl hodiny. Kromě toho vám napíši pracovní neschopenku, aby se odstranily škodlivé vlivy vašeho pracovního prostředí. Zrušte všechny návštěvy a nenavazujte žádná nová seznámení a přátelství. Přestaňte se i dočasně stýkat se svými přítelkyněmi. Nakupování přenechejte vašemu manželovi a procházejte se denně co nejvíce tam, kde nemusíte s nikým mluvit.“ Dojatá, rukoudáním souhlasila. Jejímu manželovi jsem přikázal, aby si zadrhávání v řeči vůbec nevšímal, natož nějak posměšně komentoval. Takže se Gabi pohybovala v jakési ochranné síti, kterou jsem vykonstruoval, abych zabránil jakémukoliv mobingu.

Probírali jsme spolu pozitivní zážitky, které prožívala pod výchovným vlivem svých rodičů i prarodičů od ranného dětství přes první školní úspěchy, kde si od začátku získala vedoucí pozici mezi ostatními. Zvolili ji za třídní mluvčí a později za vedoucí v žákovské spolusprávě pro kontakty s učiteli a za organizátorku školního rozhlasu jejich gymnázia. To vše přispívalo k tomu, že si vybudovala silné sebevědomí, které jí velmi pomáhalo při univerzitním studiu.

Veškeré ostatní pozitivní zážitky jejího dosavadního života jsem v hypnóze opakovaně zdůrazňoval, což vedlo znenáhla k tomu, že se její sebevědomí, které nyní tak postrádala, začínalo obnovovat a porucha řeči se pozvolna upravovala. Tím jsem i dosáhl, že vzpomínka na tehdejší pro ni tak otřesnou noc postupně bledla.
Hypnózou jsem přitom Gabi nenápadně převáděl na myšlenkovou kolej, týkající se jejího budoucího mateřství. Považoval jsem za nezbytně nutné, aby se co nejdříve uskutečnilo. Tím vším jsem chtěl docílit, aby z jejího podvědomí definitivně vymizelo, co jí tenkrát krátkodobě, ale nyní od počátku manželství znovu psychicky narušilo. Opatřila si knihu pro budoucí matky a v ní jsme spolu detailně probírali informace od začátku těhotenství až po výchovu jednoročního dítěte. Viditelně ji to těšilo a viděl jsem, že se ku svému dobru psychicky velmi změnila.

Po několikatýdenním léčení se mi svěřuje: „Domnívám se , že jsem otěhotněla. Mohl byste to už teď zjistit?“
Proberu s ní potřebná data: „Aby to bylo spolehlivé, vyšetřím vás za dva týdny.“ (Těhotenský test v dnešní podobě ani ultrazvuk ještě neexistoval.) K mé radosti se od tohoto dne její koktání zřetelně zmírnilo. A po dvou týdnech, kdy jsem její domněnku potvrdil, zesláblo ještě víc!! Poznal jsem, že jsem se svým léčením na správné cestě, ale nijak jsem to nekomentoval. Chtěl jsem, aby si to neprve sama uvědomila.
Snížil jsem počet seancí, o to víc jsem se jí však věnoval v těhotenské poradně. A tak se pomalu přibližovalo datum radostně očekávané události.

„Ačkoliv pracujete pouze ambulantně, přesto bych si velmi přála, abyste byl u porodu právě vy!“ sdělila mi Gabi své dosud utajované přání.
„Pokud mně to bude časově možné, rád vám vyhovím a dá se říci, že se i těším!“ vděčně to přijímá.

Porod začal v pozdních večerních hodinách. Primář mi jej svěřil a Gabi dobře spolupracovala, takže už v šest hodin ráno uslyšela „uá, uá“ svého toužebně očekávaného novorozeňátka.
Říká se, že když něco začíná, současně taky něco končí. Po psycholéčebné přípravě skončila pro Gabi po přestálém porodu okamžitě i její „patálie“: přestala koktat, tentokrát definitivně. Ku svému uspokojení jsem si to znovu potvrdil, nejenom když přišla po šesti týdnech na prohlídku, ale i kdykoliv později. Zůstala totiž mou věrnou pacientkou až dodnes.