Meluzína

Kdysi sekery dřevorubců zakously se do robustních kmenů
zpívající těžké tóny v temném lese, hlubokém jak smrt
oběti stromů se nakláněly a k zemi v pokoře padaly
bolavý praskot mezi větvemi nad mechem se ozýval
jak píseň pro jehličí, pro šišky, pro kůru
tolik tesklivá

Obrovské palice a krumpáče v rukách jen z mozolů
lámaly kameny ze skal
a sám ďábel zlatem zdobil a v mohutném lomozu
na vysoký kopec poslal

Stromy hynou
a na skále vyrůstá hrad z jejich těl a kamení
dnes rozeklaná věž sápající se nevysoko nad okolními stromy
vztyčený orlí pařát připomíná

ten hrad už jen strašidla obývají

To tenkrát hradní pán svou dceru Meluzínu do věže zavřít dal
pro lásku její, pro milého kováře, plakala ve věži spoustu let

Otec když zemřel, cizí rytíř kolem projížděl, její nářek uslyšel
z věže vysvobodil a do sklepení, neví se proč, schoval
tam mezi sudy střelného prachu louči on nešika upustil
a celý hrad tím výbuchem v trosky mnohé se rozsypal

v nich dodnes přízrak Meluzíny kvílí
a pro kováře pláče dál


.


(Eliška Kateřina Smiřická snad ta nešťastnice byla
na hradě dříve Goldenburk zvaném
dle zlata prý od ďábla získaném
nyní hrad Kumburk
tam nešťastná ta událost se přihodila)


.