Dušičky

Je druhý listopad,
Hořící svíci v rukou mám,
Kolem mě listů pád,
Hřbitovní bránu otvírám.

Hřbitovní bránu otvírám,
Světlo svící vidím před sebou,
Hřbitovní bránu přivírám,
Moje ruce chladem zazebou.

Po chodníku v mechu skrytém,
Kráčím tiše podél holých stromů,
Nade mnou v černém nebi vryté,
Vzpomínky bouří dávných a hromů.

Kráčím dál pod stíny holých stromů,
Ve větru tiše větve skřípou,
Listí letí k torzům mrtvých domů,
Schoulených pod prastarou lípou.

Dýně, co visí na ní, šklebí se,
Ve větru se houpají,
Houkání sovy shora ozve se,
Po hrobech listy klouzají.

Kráčím vstříc k hrobu prvnímu,
S modlitbou na rtech poklekám,
Na kameni chladném mrtvému,
Malinkou svíci zanechám.

Modlím se tiše nad hrobem,
Do tváří mrtvých za sklem zas hledím,
Sám, postavě v černém podoben,
Nad hrobem na dýni havran sedí.

K dalšímu hrobu jdu, tiše se modlím,
V půlce je svíce v rukou mých,
Vosk pomalu kape, na rukou pálí,
vosk leskne se na puchýřích.

Zas k druhému hrobu poklekám,
Na rtech modlitbu mám,
Do tváře za sklem se podívám,
Odněkud přec ji znám.

Možná ze vzpomínek, možná s žití,
Či byl to jen kamínek v hromadě kamenů,
V srdci smutek, kolem větví kletí,
Stromy sklání se holé nad hroby hrdinů.

Od hrobu ke hrobu přecházím,
Svíce dohořívá pomalu,
Své dávné přátele nacházím,
Skryté v listí závalu.

Rozžíhám mnoho svící plamínků,
Vítr však je zhasíná,
Posbírám pár bělostných kamínků,
Havran se jen posmívá.

Kráčím k hřbitovní bráně zpět,
Po chodníku mechovém,
Vzhůru tam do kopce,
Za několik předlouhých let,
Spočinu v spánku poklidném,
Ve studené kobce.

Svíci cestou sfouknul vánek,
Popřeji mrtvým věčný spánek.
„Nechť lehká zem je vám.“
Hřbitovní bránu zavírám.

Každý rok tam znovu, znovu chodím,
Na hřbitov; do tváří blízkých hledím,
A vzpomínám na světla svíčiček,
Zas je den mrtvých, den Dušiček.