Pocity

Tam, kde slunce nesvítí
a zátoka tmavá,
labuť v peří schoulená,
tiše odpočívá.

Jindy klidná hladina,
dnes smutná se jí zdá,
prázdnotou vyplněné nitro,
nikdo jí rohlík nepodá.

Peří čechrá zobákem,
do něj hlavu skryje,
nevnímá svět okolní,
srdce teskný part bije.

Labuť v smutku schoulená,
úzkost její tělo svírá,
v touze náhle pozvolna,
perutě své rozevírá.

Vzlétnout k nebi zatoužila,
pozdravit slunce co za mraky
k labuti bílé na hladině,
s láskou klopí svoje zraky.

Labuť vzhůru letí,
paprsky jí hladí peří,
ptačí láska k slunci svému,
vítána jest u nebeských dveří.