Sedět nebo vstát...

Alespoň jedenkrát v životě,
chtěla bych mít takovou moc,
vzít svazek klíčů,
přispěchal Ti na pomoc.

Vložit klíč do zámku,
otevřít katr tmavý,
zažehnout světlo naděje,
vyslyšet, co Tvé srdce praví.

Podám Ti ruku,
aby jsi mohl stoupnout,
temnou masku z obličeje,
navždy ze sebe sloupnout.

Vím, Tvá maska bolí,
přirostla k Tobě tak,
sloupnout ji jednoduché není,
kůže pod ní krvavá jako rak.

Stanu se tedy kočkou,
budu lízat Tvoje rány,
příst tiše v Tvém klíně,
snovat naší budoucnosti plány.