mare crisium...

den umíral
stíny byly hluboké
a mezi námi
byl jen pruh otevřené země

procházela se oblečená
méně než v prádle
čímž mě dováděla
k šílenství
a dobře to věděla

něco řekla
a v tom momentě
bych dal všechno
za to abych věděl
co to bylo
myslel jsem
že znám jejich tón
ale slova mi nic neříkala

rozpustile se zahihňala
její představivost pracovala
s obvyklou dávkou neskutečna
pak zvedla hlavu
zakroužila rukama
jakoby se rozcvičovala
a úkosem se na mě podívala

všechno vypadalo normálně
ale pak mi došlo
že se děje něco zvláštního
blíží se to rychlostí světla
ale odezva se pohybuje
hlemýždí poštou
kdy množství informací
najednou zpomaluje
rychlost zpracování

když se ocitnete
v takové situaci
vidíte věci dřív
než mohou nastat
ale nedokážete reagovat
vidíte i ty nejmenší podrobnosti
vlasy zčeřené
moře bouřící
náklon lahve
kafe chladnoucí

přesně takové
co se vám vpálí do vědomí

to je ta chvíle!
tak nač se tomu bránit

a poddal jsem se jí…