podél hranice...

po obloze
chladnoucí západem
přelétl zlatý bažant
opilý sluncem

kdesi zazněl
téměř neslyšný výstřel
a z lesa vystoupil
proužek modrého kouře

zavládlo ticho
ticho noci
tichá hladina
nekonečně tiché lesy
žádný křik
žádné kroky na cestách
ani srdce nedutá
zpité těžkým vínem

našel jsem si suché místo
rozdělal oheň
a natáhl se na záda
mušky a můry
přivábené září plamenů
a vůní dřeva
létají nehlučně kolem

probzučí kolem uší
až trochu zamrazí
a usadí se na bílém rohu
se střelným prachem

chvějí se a hledí na mne
vypadají jako létající macešky
o kus dál tuším kapradiny
oměj kvetoucí vřes
vonící hvozdíky

rozvíjejí se
blizny se otevírají
květy dýchají
a huňatí noční monarchové
noří se mezi jejich listy
a celou rostlinu rozechvívají
k opojení

stojí to vůbec za námahu
pro tak málo být člověkem?

když nic nezůstává
pravdou příliš dlouho
protože časem
je všechno zpochybněno

nebylo by lepší
ocitnout se tam nahoře
toulat se mezi slunci
a cítit
jak se kolem čela
třepotají copy komet?

ale kdo jim je zaplet?

kdo ví
snad měkký šum
co se nese vzduchem
zvuk nesmírného lisu
jehož měchy neúnavně sešlapujem