MARNA (Kapitola 1: Pohled shůry)

890, 6. To byla pro Henryho od dětství ta správná výška.

Všichni tři bráchové- pod velením nejstaršího Henryho- letěli jako tři ohnivé šípy do nejvyššího kopce nad městem, na němž se tyčila stará rozhledna Bišovka. Kopec byl vysoký (v té době nejvyšší) a pro malé kluky představoval nejvzdálenější místo od školy a rodinných povinností. Vzduch voněl svobodou a dobrodružstvím.

Padesátá léta minulého století byla pro děti zvláštní. Na půdách se dala najít spousta zajímavých věcí po odsunutých Němcích. Ty věci, město a krajina žily už jiným životem. Německý jazyk utichl, ozývala se jen pro toto místo netypická čeština. Noví občané pohraničního městečka přijížděli z nejrůznějších koutů republiky. Osídlování pohraničí změnilo ledacos. Jen kopec nad malebným městem, které přetavilo jméno z Cukmantl na Zlaté Hory, zůstal i se starou rozhlednou.

Pohled z kopce byl nádherný. „Tak vysoko doletí jen letadlo nebo ptáci,“ říkali si kluci a plánovali, jak doletět na místa, která se schovávala za obzorem. „Byla by paráda roztáhnout křídla, letět a zažít stejná dobrodružství, jaká zažívají ti nejslavnější cestovatelé.“

O několik let později se tomu Henry musel smát. Splnil se mu jeho chlapecký sen. Nyní sleduje palubní desku své rakety a vnímá, jak rychle se vzdaluje od rodné planety. 890, 6 metrů nad mořem se nyní nezdá tak vysoko jako v dětství. Vzdálenost od Země skáče na cifernících v kilometrech nahoru. „Já a dítě štěstěny?“ Ptá se sám sebe. „Jsem sice šikovný elektromontér s výjimečnou sportovní kondicí, ale že zrovna já mám šanci být prvním Čechem letícím do vesmíru?! To mi rozum nebere.“ Kroutí hlavou, co mu skafandr dovolí. Tedy spíše nedovolí.

Pomalu začíná chápat, že je život prostě takový, jaký si ho udělá. „Holt je jen na mně, abych dobyl vesmír“, prohlásí a kochá se fascinujícím výhledem z okna své létající rozhledny. Více než vzdalující se Země ho však upoutá zvláštní emulze lepící se na okno. „Pokud to tak půjde dál, tak za okamžik neuvidím nic,“ povzdechne si. Chvílemi se zdá, že se rosolovitá průhledná hmota posouvá a stéká k okraji okna. Henryho z míry hned tak něco nevyvede. Když vidí, že podivná věc prostupuje sklem jako by se nechumelilo, začne i jemu běhat mráz po zádech. Chce se podrbat na bradě, na hlavě má ale kuklu, takže narazí na její ochranný štít. „Sakra. Dvakrát sakra. Co teď?“

Vteřiny trvají celé kosmické roky… nepřichází žádná odpověď. „Hlavně klid,“ říká si. „Ten divný aspik nevypadá až tak nebezpečně, pokud to ovšem není nějaká kyselina? Sklo okna zůstalo nepoškozeno a ten průhledný nesmysl je už uvnitř korábu. Nyní mám ještě chvíli, než proleze sklem přilby, pak budu první český kosmonaut, který položil mladý život na oltář vědy. Sežere mne nějaký galaktický puding,“ směje se vtipné myšlence. Průhledná bublina slizu, velká jako medicinbal, se odpojí od skla a začne levitovat prostorem kajuty. Dokonce se zdá, že se natřásá smíchy. „Á, návštěva! Vítej, buď jako doma. Já jsem Henry a toto je moje raketa,“ pronese přátelsky.

V rosolu to začne klokotat jako v peřeji. Jeho vnitřní obsah je vyplavován ven a to, co bylo na povrchu, opětovně mizí v nitru. Spojují se části dříve nespojené, vznikají nové a zanikají staré. Objem je konstantní. „Nu což, jsem dítě štěstěny nebo ne?“ Pomalu vztáhne ruku před sebe. Záhadná návštěva na ni usedá a zvolna se točí napřed kolem předloktí, pak kolem paže. Postupuje k ramenům, rotuje kolem pasu a rychle mu steče přes nohy dolů. Nebo nahoru? Kdo se má v tom kosmu vyznat?

Průhledné neidentifikovatelné skupenství obrací směr a vrací se lavinovitým spádem zpět k hlavě. Usazuje se na nejvyšším bodě Henryho přilby a rozprskne se kolem celé plochy skafandru. Ovšem jen na chvíli, aby se od něj mohlo nečekaně oddělit a opětovně se sjednotit v úrovni Henryho pohledu. Tvar oné „divnověci“ je nyní trochu jiný. Vzdáleně připomíná lidskou lebku s prohlubněmi místo očí. Uvnitř neustále pulsujícího „kosmoaspiku“ jsou rozpoznatelná miniaturní vlákna, slabě blikající jemnými neonovými barvami.

Najednou jas zesílí a ta podivnost se mohutně roztřese. Bublavým tónem z ní zazní hlas. Jde jen o slabiky bez významu. Opakují se stále dokola, zrychlují tempo. V té smršti nesmyslných zvuků jsou některé zřetelnější a častější. Nakonec je vysloveno první slovo: Henry.

„Ty vole, to si měl říct třeba láska, mír, Bůh… nebo něco takového, a ne mé jméno.“ vyhrkne spontánně Henry.