Podzimní.

Podzimní

Pod římsou zalezlý počítám kapky.
Kap. Kapy, kap, zní ty synkopy deště.
Do vchodů domů se skrývají babky.
Mračí se. Semafor pustit je nechce.

Na březích chodníků místa je dosti.
Auťáků konvoje silnicí plují.
Vlhko mi kroutí mé bolavé kosti.
Gejzíry vody od kol odletují.

Deštník jsem zahodil. Byla v něm díra.
Zelená! Silnicí napříč teď pádím.
S mokrýma nohama před sebe zírám.
Na druhé straně pak s dechem boj svádím.

V čekárně doktora do kapsy sáhnu.
Knížečku útlou jsem sebou si vzal.
Čtu si v ní o jaru. O letním parnu.
O kráse podzimu. Kdo toto psal?!!

O listech barevných. O listech zlatých.
O dracích ze svých šňůr utržených.
O babím létě a bramborech pečených.
O kráse procházek zadumaných.

Bláznivý, naivní napsal to básník.
Podzim je vítr a zima a bláto!
Mokrý a studený jak starý slamník.
Kdopak to naškrábal? Mrknu se na to!

Na modré obálce mé jméno září.
Kdysi jsem před léty tu báseň psal.
Pomalu, potichu přišlo mé stáří.
Z podzimu krásného přízrak se stal.

Časem se pozměnil. Šeď z barev zbyla.
Ztuhlý a zklamaný domů se vracím.
Venku se rozhlédnu. No to je síla!
Celý svět v paprscích Slunce se ztrácí.

Ze stromů v parku déšť barev se snáší.
Kaštanů tvářičky, pichlavá saka.
Úsměvy lidí jejich tváře krášlí.
V korunách stromů jim zamává straka.

Tužku jsem naslinil a napsal motto.
Vyznání krátké jsem do knihy psal.
Podzim je krásný čas. Proč? Prostě proto.
Mládí je za mnou, ale já jdu dál.