Duha v dlani

Máchla jsem rukou do prostoru
z ničeho nic
jen tak
že se mi chtělo

a najednou držím duhu
rozvlnila se v rytmu mého tepu
překvapena já i ona
buch… buch… srdce a duha v tanci křečí se zkroutila
byla však tiše, vlnivý zpěv neozýval se éterem
žádné echo vakua, beztížnosti

jen uvolněné emoce vzlétající od bytostí
neviditelných samy sobě

držím duhu v pěsti jak svazek barevných mrskajících se
myšlenkových prutů

zavírám oči
kochám se v monstrózním víru bludů
valících se patvarů zemřelých květin a jehlanů
koule ve spirálách pospíchají do válce
válce se valí v kostkách opeřených bodláčím chmýřím
víří v sebe vzduch, co není
bezvětří zvoní v neslyšném prolínání elipsoidních duchů
v hloubce podvědomí nekonečně obtékají
ach, mají trny
s výběžky poruchových výbojů v barvách slunce

prozřela jsem, prudce vystřelený pohled očí

a spoutaná duha mezi mými prsty
šustí, kroutí se, chce vyprostit
ona se bojí

pouštím ji jak holubici
roztáhnu prsty, dlaň k nebi zírá
leť si tedy
nechť pohltí tě černá díra
pak kdesi v temných dálavách
rozzař své pruty
snad osvítíš paralelní svět



.