Od začátku do konce

Putoval dlouhým tunýlkem, tmou a spoustou zatáček v malém teplém tělíčku…
Júú, už vidí dírku… ze tmy se najednou ocitl v šeru v nějakém měkounkém polštářku. Bylo tam chladněji, než v tom tobogánu, ale za chvíli se zahřál.

Co je to za brekot? Hrozný řev? Jeho rodné mimino křičelo a nikdo pořád nepřicházel.

A pak áách… z peřinky ho vybalila na denní světlo milá paní a s úsměvem od ucha k uchu ho pochválila:
„No to je krásnej, malej obeček… to jsme se hezky vykakali… musíme dát čistou plínku.“
Aha, takže ten polštářek je plínka… v tu chvíli byl zabalen zpátky to tmy své plínky a čekal.

Za nějaký čas ucítil houpavý pohyb, někdo ho nesl a pak někam spadl.
To je najednou zima a hrozný cizí puch. V plínce začalo být nějak těsno, jakoby se na něj něco tlačilo ze všech stran a už to tak zůstalo. Zimou usnul a probudil ho až hrozivý rachot.

Plínka se otřásla a převalovala se s ním na všechny strany. Nakonec ji něco roztrhalo a on vypadl ven. Všechno se kolem točilo a míchalo… A to teprve byl puch. Tlačily se na něj shnilé hrušky, vaječné skořápky, hadry, mastné papíry, bota… ještě, že byl tak tuhý bobek, všechno to hrdinně vydržel.

Za lomozu a rachotu byl vysypán ven. Společně se vším tím smetím se ocitl na vzduchu, na vrcholu velké hromady. A jééé… slunce, to je krása…

A tak obeček seděl na smetišti na hoře odpadků, pozoroval slunce a spokojeně vysychal, než přijel další popelářský vůz…



.