ŇŮŇOŽIVOT

„Ta je ňůňo!“ Vysávám lák z naložené plněné papriky. Zakousnu se. Zelí mi hezky křupá mezi zbylými zuby. Vzpomenu si na svoji ruskou kamarádku, kterou jsem si vzal, aby nemusela zpět na východ. Pak, až dostala občanství, mohla zvolit jinou světovou stranu. Je zubařka. Říkala mi, že mi ty mé tesáky „porobí“. Jen jednou jsem zašel k ní do ordinace, ale jak jsem slyšel vrtačku, vybavil se mi film Maratónec. Mezitím co, její slovanská tvář dostávala v mé představivosti podobu Laurence Oliviera, jsem stihnul urvat opěradlo zubařského křesla.

Mé chuťové pohárky si labuží na papričce. Mé oči sjíždí (pohledem mlsného kocoura) procházející ženy. Sedím na svém místečku. Na zahrádce před hospodou Koruna. Vidím zároveň přicházejí turisty do muzea. Když tam někdo zabrousí, vyskočím jako zajda. Přeběhnu na druhou stranu náměstí. A začnu, provedu je svým královstvím.
Náměstí je dlouhá ulice, po pražském Václaváku nejdelší v republice. Muzeum a zahrádka jsou ale naproti. Tak fofrovat moc nemusím.

Teď nikdo před muzeem není a já si můžu vychutnávat papričku.
„Nico, ty si kouzelnice!“ Vlepím Nice hubana. Ta se jen zasměje a je ráda. Znovu potvrdila pověst znamenité kuchařky. Její početná řecká komunita se přistěhovala do Zlatých Hor počátkem padesátých let. Zakořenili tady a okořenili zlatohorský jídelníček.

Prochází kolem sexy Vasilka. Ta ženská snad nestárne. Vasilka je také Řekyně a ubytovávala kdysi Vietnamce. Každému bych přál, zajít k nim tehdy na oběd. Ti když se společně pustili do vaření, tak člověk olízal nejen talíře ale i stůl a podlahu!

Vzpomínám jak nám Vietnamci připadali koncem sedmdesátých let exotičtí. Jezdili zde na stáže, zaučovali se v továrnách. Čeština i práce v provozech jim moc neseděla. Měli jiný talent. Kšeftovali lépe než mluvili. Po třiceti letech už jsou jedni z nás. Rozdíl je, že oni teď zaučují nás líné Čechy. Mají svoje obchody a domy. A kšeftování jim jde stále nejlíp.

Dojím poslední sousto papričky, utřu si kapky láku z vousů. Spokojeně se pohladím po bříšku. „Máme se ale krásně Nico!“
„Máme Henryšku“ souhlasně odvětí má velká kamarádka, která věrně po mém boku prožívá už šedesát let všechny radosti i starosti.