Šutr s hlavou (1)

Zase ho vidím se pomalu přibližovat s károu plnou harampádí. Zase ho slyším už z dálky nadávat a stěžovat si na všechny životní nespravedlnosti. Zase se nemyl, nečesal a nepřevlíkl. Šaty nosí dokud z něj nespadnou. Pak je nahradí něčím, co sloužilo již několika generacím. Je zářivým příkladem, že se v socialismu dá žít bez elektriky a vody.
Kamil se zastaví a začne vytahovat z káry své nové poklady.
„Kde si dnes hledal?“
„Áĺe …jel jsem na Mizerich, je tam vyhořelý barák. Tak jsem něco pobral, ale budu to muset otočit několikrát…tááám toho je! No, musí se to trochu od toho čmoudu vyleštit a bude to jako nové.“
Nevím, co hodlá leštit na rámu ohořelé postele. Jen ho popíchnu: „A co voda, už ti teče?“
„Nééé, je to tam někde něco ve sklepě prasklý, ale nemůžu se tam dostat. Mám tam uložené nějaké věci.“vymlouvá se.
„A jak dlouho ti to tam teče?“sonduju.
„No, máma říkala, že tak týden?“
„Kamile, ty debile, máma je mrtvá půl roku…to se pak nedoplatíš za vodu! Kde na to chceš vzít prachy?!“
Kamil zvážněl. Vydání většího finančního obnosu ho vyděsilo. Nechal káru károu a běžel domů. Kárá s ohořelou postelí stála u křižovatky několik dní.


„Kluku zlatý! Nebýt tebe, tak mi v baráku budou kvést lekníny.“usmívá se a nenadává.
„Něco jsem ve sklepě objevil. Kámen s hlavou! Máma vždycky říkala, že když se tak ksichtí, tak bude v sudu zelí dobře kyselé. Zítra ti ten šutr dovezu a věnuju do sbírky.“

Kamil smrděl víc než jindy. „Tady máš ten šutr s hlavou“ začal vytahovat z káry něco neidentifikovatelného. Velká kamenná placka, těžká jako kráva, byla oblepená tlejícími zbytky zelí.
„To si to nemohl umýt?“ převracím oči v sloup.
„Já to opláchl… ve sklepě…tam je vody ještě dost, ale je tam tma.“
„No tak díky“ povzdechnu si.
Kamil čeká. „Musím platit účet za vodu…kilčo by bodlo.“
Vytahuji posledního stováka z peněženky. Výplata za týden. Budu zase o chlebu a hořčici. To jsou teda kšefty.
Přebírám desetikilovou koncentraci smradu. Začínám nesnášet zelí. Místy chrchlance a místy zaschlé. Hrůza.
Čistím to snad celou věčnost. Namáčení. Kartáčování. Pomalu se objevuje nos. Vousy na bradě. Trnová koruna. Je to asi Kristus.
Moc hezký Kristus. Vůbec se netváří kysele. V jeho obličeji je vidět utrpení.
Přemýšlím kolik let musel trpět jako zátěž na sudu smradlavého zelí.
Se zalíbením se na děj dívám. Neustále zrychluji své pracovní tempo. Cítím se jako bych nalezl zlatý grál. Chci vidět ten skvost v celé kráse.
Najednou zpomalím. Zastavím.
Mé prsty se dotýkají vzpomínky z dětství.