O lidských pocitech

Cítit vinu za to, že neslyším dětský smích,
závidět druhým klid a drobnosti štěstí.
Smát se přes den a brečet po nocích,
zatínat zuby a v hněvu, svírat pěsti.

Uvnitř sebe křičet a jinak být zticha,
poslouchat na slovo ty co lžou.
V návalech bezmoci a vzteku přestávat dýchat,
sčítat hořce dny co už nikdy nepřijdou.

Dívat se na letní nebe a necítit radost,
v zimě psát špatné básně o všech lidských podobách.
Za kamennou maskou je ukrytá slabost
a v prázdných gestech je jenom strach.

Strach ze samoty, nepochopení, nejistoty,
Když mučí mne svědomí je daleko budoucnost.
Vědět dobře kdo jsem, je smutné jak věty,
které jsem řekl dávno tobě pro radost.