mohlo by to být blues...

na konci dne
stává se únava bytostí
vydělaná z kůže
k tělu neústupně lne
a čeká
až změní barvu
zmírající slunce

na konci dne
stíny svými tvary
předměty které je vrhají
už málo připomínají

na konci dne
myslíte na přátele
na návraty
na otázky zajímavé
co jsou málokdy
skutečné
spíš jsou to záminky
k povídání
jako zásilky
které nikdo nečeká
a ve své podstatě
nejsou naléhavé
ale jsou jediné co máte

na konci dne
je mnoho zdí
vždy se ale najdou takové
co se zřítí
neočekávaně

na konci dne
se zdá
jako by průběh dne
odebral světu celé roky
architektura je tavená
termonukleárním sluncem
a přes okna se přelévá
žhavá struska

na konci dne
zem vyzařuje teplo
vzduch ztrácí svou barvu
tma plní prázdná místa
někdo si vzpomene
zapne hvězdy
a jiný si pomyslí
zda ten někdo smí

na konci dne
se důvěrné známé
směry mění
v nedůvěryhodné sny
stíny se šíří
a nedbají o svou věrnost

na konci dne
světlo pohasne
jako náhlá událost
i když to vypadá
že slunce zapadalo
celé hodiny
a v očích je cítit únava
ze snahy vidět
všechny podrobnosti
na které jsou zvyklé

na konci dne
je padající noc
jako černá vánice
co se hromadí
na skrytých místech světa
pak ale plní i vzduch
který dýchá
stádo tmavých čoček
vyřezaných z velké koule
která čeká
na konec dne

na konci dne
čas utíká pomalu
intervaly mezi světly
se líně protahují
mizí linie
rádio se vyplňuje
praskáním statické elektřiny
tisíce černých ptáků
se překrývá křídly
v chybějícím světle
bez rozlišení barvy
až vytvoří pevnou masu
jejíž pohyby kolébají

na konci dne někde jinde
za hranicemi dohledu
není už nikdo
kdo by vyprávěl příběhy
kdo by kladl otázky

na konci dne všechno spí

co udělá konec dne
s tvarem a strukturou lidí?

je možné že neudělá nic

ale možná existuje někdo
kdo ví
co udělat s koncem dne...