Prokletí Měsíční královny

Luna svítila dnes mocně
ozařovala přístřeší uvnitř i vně
za hradbou léta pevnou
viděti možno postavu temnou.

Hladem v bachoru kručelo té stvůře
věděla s přesvědčením, že nasytí se dobře
skokem jediným drápala se po cimbuří
tři hlídkující stráže sežrala s chutí.

Zuby zrádné jako jehly měla
s úsměvem širokým se jimi honosila,
kdo se ji dnešního večera dostal pod ruku
toho čekala poslední minuta zármutku.

Křik a sténání rozezvučelo se městem
formace noční hlídky byla vedena hněvem
čím ji jen zahnat, ohněm, mečem,
či snad šípem nebo kruci fixem?

Měšťané buzeni zvonem kostelním,
dnes v noci byl jasným upozorněním
vidle, lopaty a kosy ruku v ruce popadali,
jen aby se té stvůře všichni postavili.

Na náměstí u kašny se zubatá zastavila
jen aby se krví nasáklého vzduchu nadýchala,
rozespalí lučištníci již na střechách připraveni
dostali potvoru zubatou do obklíčení.

Vila, řvala, funěla, vzteklá byla
blížícímu se davu pouze přihlížela
již neoplývala tak nebetyčnou silou
plný bachor byl její slabinou.

Srdce hbitě zasáhnuto kůlem
i šíp s šípem našel si cíl
rázem se nad nehybným tělem
zjevilo pět svobodných víl.

Za rozbřesku oděna v bílý šat
ležela u kašny v posledním odpočinku
vzduch ovanul nezvyklý chlad
plačící pětice dcer, svírala ji ruku.