Vezmi mě za ruku

Nemusím
nutně vidět na cestu
vlastně se nic nestane
když z ní náhodou sejdu
jen si nesmím připadat
úplně ztracená

připadám si
jako ignorant
s občasným spasitelským komplexem
a zatímco
slunce svítí pořád stejně
den se mi střídá s nocí
snažím se nespat tak moc
až občas spadnu
jsou to ty pády
které bolí tiše
ale o to více
nechtějí
mrchy
přestat
a konečně
dopadnout
nevidět světlo
je rozhodně lepší
než se od něj vzdalovat

někdy prostě jen
potřebuju připomenout
že nejsem sama
strašidla pod postelí
si většinou tvoříme my sami
vědět svoje jméno
a kdo jsem
taky není úplně k zahození
ale to jen tak mimochodem.

Navzdory tomu
že mě svět okolo sere
a občas pěkně deptá
(není to pořád tak černé)
nemohla bych žít
bez těch několika lidí
které miluju
oni to možná vlastně ani nejsou lidi
ale věřím jim
asi se i dokážu svěřit
a být tady pro ně
kdykoli
je to tak správně, myslím

vezmi mě za ruku
upřímně
nemám nejmenší ponětí
kam půjdeme
ale bude to humor
co bychom bez něj byli.