SAMOTA

Trochu orel, však hlavně panna,
i když v davu, stále sama,
nenáviděná i milovaná,
hříšná děvka, skromná dáma,
líbána i bičována,
v dešti, v slunci,
v noci, z rána.

Natěšená, navoněná,
vykoupaná chlípná žena,
nahá, jak ji pán bůh stvořil,
touhou doutná, láskou hoří.
K hříchu krok a k lásce skok,
milovat chce, je jak cvok.

Nechce sama jít jen světem,
odrostla už světu, dětem,
i když dávno se to dělo,
co chce, řekne její tělo.
Trochu něhy, náruč hříchu,
polibek chce na pupíku.

Klín dá peklu, nožky k nebi,
jako led i žár jsou ženy,
odevzdá se celá vášni,
i když syn to má za zvláštní,
dcera neví co říct k tomu.
Nahá matka? Kostel k zvonu?

Včera žena, co se znala,
dospělá a zadumaná,
bez úsměvu, cíle, plánů,
co si zkouší hrát na dámu.
Dnes jen děvče co je plaché,
však to všichni trochu znáte.
Stalo se to? Či se stane?
Je to sen? Je Vám to známé?