Ordál

Ordál

Já ležím tu, Pane. Strom sražený hromem.
Mé sily se ztrácí jak nad řekou mlha.
Zřím jen stanu plátno a slyším ruch kolem.
Když vojsko se marně zas do zteče vrhá.

Že mor prý mne sklátil. To smrt má je jistá.
Je daleko Praha. Můj trůn i má moc.
Již končí má cesta. Vím, nebyla čistá.
Však dál po ní vydám se, než přijde noc.

Pasti a léčky. A krvavé bitky.
Já s Bedřichem, Přemyslem o trůn se bil.
Chtěl jsem celou Moravu. Ne pouhé zbytky.
Vyhrával, prohrával. Tak jsem tu žil.


Byl v bitvě jsem poražen. Své rány pak sčítal.
Před Tebou jen klaněl se. Z vin svých se kál.
Hříchů svých poté litoval. A dost jsem za to pykal.
Sám císař uznal Bedřicha. Však Moravu mi dal.

Když potom Bedřich k Tobě šel, tak já vládcem stal.
Svým odpůrcům jsem odpustil a podal ruku svou.
Klášter jsem s matkou založil a církvi odevzdal.
Čechy jsem k srdci přivinul a spojil s Moravou.

I spory v říši řešil jsem. Rovnal spor Wettinů.
Na cestu s císařem se dal do země vzdálené.
Zde, pod hradbami Milána teď bídně zahynu.
Nechť kosti mé tam v Praze tlí. V mé vlasti daleké.

Již večer zvolna přichází a kolem stichnul shon.
Já z lože svého nevstanu. Již všem jsem sbohem dal.
Můj život končí, Pane můj. Již slyším zvonů tón.
Má cesta vede nahoru. Za Tebou. Na ordál.