Biokovo

Po ránu hřmění,
až hory se třesou,
ranní poslové,
nové zprávy nesou.
Že hřmění mění se na výstřely,
že lidé celou noc strachem bděli,
že věci, které se tenkrát děly,
někteří už přes srdce nepřenesou.
Stojí tam odjakživa,
stálo tam, když jsem se narodila.
stálo tam předtím,
stojí tam dnes,
mezitím uplynul ten časů děs.
Biokovo,
tak mohutné a masivní,
zachvátilo celý svět,
který do té doby neznal jej,
a teď,
chrání ten úsek světa před žhavým sluncem,
žhavými výstřely,
které zní za kopcem.
I ve dvanáct v neděli.
Hory,
uchraňte tu krásu,
co zdejší za celičký svůj život viděli,
uchraňte ji, prosím,
až začne bouře třes,
všemocný děs.
A nechte tu krásu vydechnout,
plynout,
stejně jako vlny nesoucí barvy červeného odstínu,
které mluví za vše,
avšak prokazují nevinu.
Hory,
uchraňte tu krásu,
než bude pozdě.
Přítomnost rozbo(u)řených domů,
však budoucnost chutná po vínu,
z plantáží a scenérií,
ostrovů, kde stále žijí,
žijí a budou žít navždy.
Tak uchraňte tu krásu,
ať splatí se ty vraždy.