Byli dva

Byli dva.
A byli na to sami.
„Slečno, já bych nemohl být s vámi.“
Povídal pán, usmívaje se,
ve vší své falešné noblese.
Byli dva.
A byli na to sami.
Byli na to sami a to jim hrálo do noty.
Nikdo nedělal žádné drahoty.
Dokud smích,
neproměnil se v ironii,
že snad ještě nějaké ty srdce,
synchronně bijí.
Byli dva,
dva tak akorát sami pro sebe.
Jen kdyby každý z nich nezůstal u sebe.
Už přes sto dní tíží je,
že půjdou těžko do nebe.
A stejně – jsou stále dva.
Žádná dvojice.
Pár nebo milenci.
Ani toho směsice.
Jsou ti dva - každý tak jeden,
až hrůza.
Jediným partnerem je pro ně múza.
A tak stále chodím,
a zkoumám zázraky,
jestli se občas ze dvou stanou „Já a ty“.